THE CURE - Songs Of A Lost World
Návrat po šestnácti letech. Navíc víceméně autorská deska Roberta Smitha. Navazují na nejlepší kousky své diskografie a současně se zbytečně neopakují. Poslouchám to poslední dva týdny a moje dojmy stále rostou.
Metalopolis již 20 let pravidelně přináší informace a články převážně související s metalovou hudbou. Často však zavítáme i do jiných než metalových anebo vůbec hudebních oblastí a nezřídka tak nabízíme i obsah mimo hlavní záběr našeho webového magazínu.
Napriek tomu, že kapele pravdepodobne o nič podobné nejde, zoznámenie s československými LVMEN môže pre veľa poslucháčov znamenať skúsenosť, ktorej podstatnou súčasťou je ak už nie „legendárny“, určite aspoň „kultový“ hype. Komunikácia kapely je introvertná, či už to znamená málo okamžite dostupných informácii o backgrounde a živote kapely, alebo hudba, v ktorej komunikácia pôvodným hlasom a textami hrá takmer zanedbateľnú úlohu (jej úlohu preberá vo veľkej miere hudba, v podstatnej miere takisto samplované úryvky adekvátne insiderských filmov). Hudobne LVMEN okamžite vyčnievajú, absolútne nad tuzemské a svojim spôsobom aj nad zahraničné kapely. Kolega Thorn im dokonca v recenzií na antológiu prvých dvoch počinov prisúdil status takmer objaviteľov jedného z najdôležitejších metalových smerov súčasnosti. No a neviem, ako to je s českou väčšinou kapely, no na Slovensku je basák Hulo skutočný úkaz – legenda pre pankáčov (DAVOVÁ PSYCHÓZA), hardcorákov a metalistov (TESTIMONY) a možno, ak by vydržal dlhšie v ŠVABLAST, stal by sa legendou aj pre poslucháčov grindcore.
Prečo je také esenciálne toľko sa rozpisovať o hype v súvislosti s čerstvou novinkou „Heron“? Nuž, pokiaľ pri predošlom „Mondo“ ten ich hype ešte obliekal dres LVMEN, v roku 2008 prebehol na opačnú stranu a obliekol dres súpera. Poslucháči kapely bez vážnejších prešľapov v minulosti nemajú dôvod neočakávať od nového albumu takmer nadpozemsky dokonalé dielo, čo je pre kapelu s tak vymedzeným a typickým zvukom veľmi nebezpečné.
Akokoľvek silná bola ich hudba, najsilnejšou stránkou minulých LVMEN bolo spojenie hudby dravej a kontemplatívnej zároveň s cinematickou atmosférou, ktorá napríklad slovami „bláznivín se rozsévá...“ dokázala postaviť chlpy na krku aj poslucháčovi, ktorý v živote nevidel Markétu Lazarovú. Súčasní LVMEN filmovú stránku svojej hudby potlačili do druhého plánu a úplne ich chápem. „Heron“ by bol oveľa horší album, ak by opakoval už beztak výdatne použitý recept. Sklamaním je, že sila starého receptu sa s tým novým nedá porovnať. „Heron“ je výzvou pre LVMEN ako hudobníkov a nedá sa povedať, že by na celej čiare pohoreli. Napriek zbytkom sklamania, driemajúcim kdesi vzadu v hlave som si po niekoľkých posluchoch dokázal na album zvyknúť a začal mi vyhovovať úplne iným spôsobom, než „Mondo“. Je oveľa menej „hitovejší“ a vďaka tomu aj málo zapamätateľný, čo na druhej strane vyvažuje vyšperkovanou dramaturgiou (ak nerátam príliš neistý úvod albumu). Príkladom môže byť skladba „XVIII“, pri prvom posluchu nijako extra nápadná, no po čase rastúca v dokonalú, dejom nabitú skladbu. Spomínali sme neistý úvod. Na rozdiel od predošlého „Mondo“ začína album naplno tlačiť oveľa neskôr, vôbec nie pri prvej introskladbe a dokonca ani pri druhej inštrumentálnej kompozícii. Ironicky sa vám stane oveľa lepším albumom, pokiaľ si ho budete púšťať od tretej „XVI“.
„Heron“ je o hľadaní nových hudobných postupov pri zachovaní možno až príliš ortodoxného zvukového kabáta. Jednotlivé čiastky sú výborné. Album má problém ako celok. To, o čo sa LVMEN v minulosti ani nemuseli snažiť a intuitívne to prišlo samo, je zrazu preč. „Heron“ je namiesto toho o striedaní momentov, kedy sa kapela o to krvopotne snaží a v súvislosti s predošlou vetou to tým skôr dosiahnuť nemôže, a momentov, kedy rezignuje a svoju hudbu necháva skrátka hrať, dej sa, čo sa má. „Heron“ žiaľ nedrží pokope a napriek objektívnej kvalite ako pokračovanie numerickej odysey v porovnaní s nižšími číslami nedáva príliš zmysel. Tento rok československé legendy bohužiaľ na ich vlastnom piesočku porazili oveľa amatérskejší (a s oveľa horším zvukom) SUFFOCATE FOR FUCK SAKE, ktorí vraj ani nevedia, že nejaký LVMEN vôbec existuje.
Album, ktorému žiaľ jeden a pol boda ubralo meno kapely a očakávania, ktoré mne (a pravdepodobne aj fanúšikom z tábora sklamaných) snáď nikto upierať nemôže.
6,5 / 10
Dáda
- gitara, spev
Husar
- spev, sample, projekcia
Mirda
- gitara
Melnick
- bicie
Hulo
- basa
1. XIV
2. XV
3. XVI
4. XVII
5. XVIII
6. XIX
7. XX
8. XXI
9. XVIII (remix)
10. XXI (remix)
Mitgefangen Mitgehangen (2017)
Heron (2008)
Mondo (2006)
An Anthology Of Previously Released Songs (2006)
Raison D'Etre (2000)
Lvmen (EP) (1998)
Po prvotním (velkém) zklamání se z nového alba LVMEN vyklubala slušná deska, která však o třídu zaostává za předešlou tvorbou kapely. Tentokrát muzikanti prezentují jemnější, a ruku v ruce s tím možná i ještě více propracovanější tvář své hudby s větším množstvím samplů, avšak díky tomuto kroku se vytratila ta drastická atmosféra, jíž prvotní tvorba disponovala. Přesto není vhodné album odsoudit po úvodních posleších, rozhodně není tak špatné, jak by se prve mohlo zdát...
-bez slovního hodnocení-
Návrat po šestnácti letech. Navíc víceméně autorská deska Roberta Smitha. Navazují na nejlepší kousky své diskografie a současně se zbytečně neopakují. Poslouchám to poslední dva týdny a moje dojmy stále rostou.
Bilanční a v rámci možností i moderní album zároveň. Typičtí BODY COUNT místy výrazně oživení působením hostů. Album sotva překvapí něčím neotřelým, ale dá se mu odolávat jen do prvního výkřiku "madafaká". Pak už je to zase všechno zpátky v 90's.
Faust a spol. tentokrát více přitlačili na pilu a natočili o poznání méně přátelskou desku. Více black metalu a méně zjemňujících prvků. I tak je materiál pěkně diversifikovaný, jen je méně přístupný a chybí mu ona zpěvnost, vzletnost a naléhavost.
Čistý death/doom. Špinavý, jeskynním marastem až po krk nasáklý. Ale také spíše jednoduchý, držící se jako klíště žánrových standardů bez nejmenší ochoty alespoň základně experimentovat. Co mu však nechybí, je tolik potřebná neotesanost a hrubozrnnost.
Nejvíce přístupná deska GAEREA. Portugalci sice stále preferují rychlá tempa, ale materiál zároveň různě zahlazují, kudrnatí a zjemňují. A vesele do něj integrují jeden post-metalový prvek za druhým. Black metal pro masy, nicméně velmi pěkně složený.
(Raw) blackmetalový projekt z pokojíčku se vším všudy. Tentokrát za materiálem stojí osoba pohlaví něžného. Slyším za tím trochu SATANIC WARMASTER, SARGEIST, ORDER OF NOSFERAT a nebo také WINTER LANTERN. Jednoduchá, leč dobře poslouchatelná deska.
Debutové album hardcore kapely, která je složena ze členů ve svém žánru vyhlášených švédských skupin OUTLAST a VICTIMS. Dvacet minut nekompromisního nátěru brousícího až do oblasti crustu.